Jako má věřící svého zpovědníka, starosta obecní zpravodaj, Mařenka suchou vrbu u rybníka, tak já mám Rádio Ulambátar.


Zápisky z cest

24. července 2013 v 8:05 | Ilona Švihlíková |  Články
Již několik let objíždím celou republiku s přednáškami, debatami a různými dalšími akcemi. Mám tak kontakt s řadou občanů tzv. "z první ruky" a příležitost si s nimi popovídat o tom, co je trápí, jakou vidí budoucnost pro ČR apod. Myslím, že by závěry či malé statistické vyhodnocení mohlo čtenáře Britských listů zajímat.


V žádném případě si nedělám nárok na "výzkum." Na akce "se Švihlíkovou" samozřejmě chodí určitý typ lidí a nemusí to nutně být hlavní segment populace. Záleží také hodně na tom, kdo je pořadatelem akce: zda je to univerzita, místní aktivisté, politická strana, kraj či Křesťanská akademie - to vyjmenovávám jen ty nejobvyklejší.
Jen za poslední půlrok jsem takových debat s občany/přednášek absolvovala třicet, z toho v Praze bylo 14. Ostatní pokryly bez přehánění celou republiku, od Plzně po Beskydy, od Opavy po Slavonice.
Z hlediska věkové struktury obecně dominuje střední a starší generace. Mladší se vyskytují především, pokud akci organizuje univerzita, nebo pokud se jedná o "alternativnější" projekty, jako byl např. Kontejner v Plzni.
Uvádím určité úryvky, často přímé citace, spolu s komentářem.
Celkově bych stav té části české společnosti, se kterou se osobně setkávám, ale která mi píše i maily, dotazy apod. mohla popsat celkem jednoduše: Tiché zoufalství. Bezmoc. Strach.
Občané, kteří na besedy apod. chodí, patří logicky k té poněkud aktivnější části populace. Určité dotazy a názory se objevují víceméně všude, bez ohledu na region. (i když samozřejmě speciální místní problémy zazní vždy).
Lidé se cítí bezmocní, frustrovaní. Mají pocit, že nemají nikde zastání. Z toho pak plyne snaha zabezpečit se sám, proboxovat se a nikomu nevěřit. Jak uvidíme, jedním z hlavních problémů ČR je zoufalý stav sociálního kapitálu, bez kterého ale skutečná změna není možná. Již o tom výstižně psala paní Sušová-Salminen.
Považují se pouze za diváky v politické hře, do které nemají šanci mluvit, něco ovlivnit. Velmi často se objevuje přirovnání ke konci 80. let - to zaznívá téměř vždy. ("Mně to připomíná konec 80. let - velice častá formulace.) Stěžují si na své kolegy/spolupracovníky, obecně spoluobčany s tím, že pouze sedí u piva a brblají. Aktivní odsuzují ostatní za to, že se schovávají (privatismus), nechtějí nic řešit, raději jdou "mocným" z cesty. Aktivních je příliš málo.
Strach. Existenční - budu-li si stěžovat, půjdou po mně. Zničí mě. Všeobecně je nesmírně rozšířená obava, že budu - li si stěžovat, zpochybňovat určité úřední rozhodnutí (na cokoliv: od přechodu pro chodce po privatizaci bytů ve městě), půjdou po mně, začnou se na mně a mé rodině mstít. Panuje absolutní, totální nedůvěra k tomu, že fungují nějaké neutrální, spravedlivé procesy. Tomu se většina jen hořce zasměje. Opět se jedná o situaci rozšířenou naprosto všude, ale to nejhorší, co jsem zatím kde slyšela, bylo na severozápadě Čech - v Mostě.
Lidé připodobňují život v ČR k džungli. Především v souvislosti s exekucemi na původně bagatelní částky. Popisují nutnost být stále ve střehu, dávat pozor na každý detail. Unavuje je to a deprimuje.
Někteří občané se pustí do boje za určitou lokální záležitost. Zážitky, které z těchto vyprávění mám, by vydaly na několik knih. Zajímavé je, že těmito bojovníky jsou nejčastěji ženy. Urgují, organizují, svolávají veřejná slyšení, odvolávají se apod. Někdy se jim podaří uspět, ale stěžují si na vyčerpanost, obtížné a nepřehledné schvalovací procesy téměř všech jednání apod. Jsou ale velice odhodlané a bojovné.
Jaká řešení vidí občané?
Nepanuje příliš velká důvěra k zahraničním inspiracím. Obvyklá reakce je: "to nejde", resp. "u nás to nejde", se zdůvodněním "tady se všechno rozkrade". To je např. poměrně typické u participativního rozpočtu, který je ale zrovna jedním z nástrojů, jak korupci na úrovni města či obce omezit.
Hledání lídra. Velmi často se vyskytuje volání po silné osobnosti, která ukáže cestu a ostatní se za ní shromáždí. Asi v 15-20% případů se občané domnívali, že by touto osobností mohl být prezident Miloš Zeman a vkládali do něj značné naděje. Zbytek ale neviděl nikde lídra s vizí. Zajímavé je, že velice kriticky se k nedostatku lídrovství stavěly rovněž členové politických stran (podotýkám "napříč politickým spektrem" (nebyla to otázka jedné politické strany), když už mám použít ten hrozný, ale frekventovaný obrat). V rámci politických stran panovala, když mohli členové mluvit volně, drtivá kritika vedení: od politických schopností (taktika, vize) po odbornost.
Revoluce. Ano, i volání po revoluci jako řešení zaznívá. Zde je potřeba podotknout, že slovo "revoluce" sice naše elity děsí, ale jedná se zkrátka jenom o kvalitativní změnu systému. Jenže revoluce je spíše nástroj, nikoliv řešení. I na univerzitní půdě a mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi se čím dál častěji objevuje názor, že jediné možné řešení je, všechny politiky (=odpovědné za dnešní stav) zavřít, příp. naházet do Vltavy. Nedůvěra a odpor vůči politické "elitě" je masově rozšířená.
Válka. Bohužel, i toto "řešení" se někdy objevuje. Naštěstí je to poměrně řídké (méně než 10% cca). Nejčastěji je válečný konflikt spojován s bojem o zdroje. Pozoruhodné je, že válku uvádějí pouze mladší účastníci. Odpor vůči válce interpretují jako změkčilost, naivitu. Do této kategorie patří i (velmi řídké) volání po "čím hůř, tím líp", protože "pak to krachne úplně". Nestává se mi ale příliš často, abych byla obviňována, že se "snažím zachránit systém."
ČR se stane protektorátem. Ne, nemáte halucinace. Když jsem tuhle úvahu, že Německo si vezme Čechy jako 17. Bundesland a Rakousko si sebere zbytek, slyšela poprvé, domnívala jsem se, že je to nějaký místní exces. Jenže, pak jsem ji začala slýchávat častěji a častěji. Návrh tohoto "řešení" souvisí, podle zastánců tohoto přístupu, s uvědoměním, že si jako národ neumíme vládnout, nemáme vizi (národní projekt) a nejsme schopni ji dát dohromady. Logicky docházejí k závěru, že nejlepším řešením z tohoto marasmu je nechat nás ovládat někým, kdo alespoň zvládá základní správu země a zavede tu jakýs takýs pořádek. Často argumentují i tím, že stejně všechny významné přelomy (až na husitství) k nám přišli zvenčí. Je to rezignace na českou státnost. Musím říct, že mě to stále znovu a znovu ohromuje. Potom by, jak říká i můj šéf Oskar Krejčí, bylo národní obrození slepou uličkou. Chci jen za sebe podotknout, že toto řešení (a je velmi preferované řadou politických představitelů!) je pro mě naprosto neakceptovatelné.
Malá poznámka na okraj: Ačkoli nedělám podle mého názoru nic tak světoborného - prostě píšu a říkám, co si myslím a k čemu jsem ve své práci ekonoma a politologa došla - mnoho lidí mi jednak vyjadřuje podporu, ale také konstatuje, že "jsem statečná", spolu s varováním, abych na sebe dávala pozor. Prozatím vrcholem se staly reakce, které jsem dostala na své vystoupení na Václavském náměstí 17. listopadu, které tak rozčílilo senátora Kuberu. Zde jsem obdržela hned několik mailů, které mi nabízely úkryt na odlehlém místě, v jednom případě i s notickou, že dané místo bylo ke schovávání nepohodlných osob využíváno již za nacismu.
Musím říct, že je to děsivé i dojemné zároveň. Nemusím asi zdůrazňovat, jak moc si veškeré podpory vážím a jak mě pro další činnost motivuje.
Pozitivní řešení jsou vítána - kvůli tomu také lidé na besedy chodí - (méně ovšem formou zahraniční inspirace), ale obecně jde o to, že lidé se nechápou jako aktéři. Čekají, kdo to za ně udělá (na různých úrovních). Mají tendenci - i vzhledem ke svým životním a každodenním zkušenostem - se vnímat jako oběti velké politiky.
Je ovšem třeba jasně říci, že hlavní chyba není na straně občanů, ale zformovaných aktérů politického, či veřejného života. Což sebekriticky platí také na mou osobu. Naším úkolem je zformulovat VIZI - národní projekt, která bude participaci občanů nejen umožňovat, ale přímo vyžadovat. Autorka na svou omluvu dodává, že se alespoň snaží v rámci občanské iniciativy Alternativa Zdola o konkrétní projekty, spíše lokálního charakteru a k náčrtu budoucnosti sepisuje knihu. Platí ovšem, že zásadní změny se musejí odehrát na všech úrovních. Někteří občané jsou po debatě odhodlaní jít kandidovat do komunálních voleb. To je jistě dobrý posun, ale sám není dostatečný, neboť je potřeba mít plán změny (a organizaci k tomu) i na úrovni národní, a samozřejmě i nadnárodní.

Pozn.: Tento měsíc jsem přispěl na provoz Britských listů 100 Kč. Myslím si, že já ani posluchači Rádia Ulambátar nemusí mít výčitky, že si berou od nich něco zadarmo. Britským listům hrozí zánik z důvodu stále se zvyšující návštěvnosti a tím pádem větších nákladů na provoz serveru. Šéfredaktor Jan Čulík byl nucen zaplatit dlužnou částku /80 tisíc Kč/ za svého.
Joskon
 


Komentáře

1 všelijaké mudrování nahovno jest všelijaké mudrování nahovno jest | 24. července 2013 v 11:43 | Reagovat

Nějak ti v tom hledání světového názoru chybí narození následníka trůnu Spojeného království Velké Británie. Sice je to to všude a plno, ale většinou se to objevuje v rubrice bulvár či jinde po boku paní Bartošové a Řepkové. Monarchie, a je jedno či královská či císařská, má ve světě velmi dlouhou tradici a dlouho vedla společenský vývoj ve světě. Teprve v poslední době, na začátku dvacátého století, se některé monarchie zhroutily a vývoj šel cestou vítězství proletariátu (na východě) či na západě formou demokracie. Je otázkou, co čeká nové královské princátko, zda se dočká trůnu anebo skončí o trochu lépe než carská rodina Mikuláše II. Ale toto není na pořadu dne, dneska se celý svět raduje z narození a podle mne i z velmi významného politického aktu. Toho je si královská rodina, respektive jejich PR oddělení vědoma, a tak překládá široké veřejnosti dojemný příběh, kdy se narození syna dvou mladých lidí takřka dotýká každého z nás. Třeba si představte, že zástupce nejmocnější rodiny pro svého potomka přijede v obyčejném autě, které si sám odřídí, bez pomoci profesionálního řidiče. Druhý a třetí v pořadí na trůn v jednom autě a nemají svého řidiče. Co na to ochranka? Dále rodiče mladé maminky přijedou do porodnice  taxíkem. No, dá se to chápat, že se blbě v tomto exponovaném místě parkuje a tak se volí tato možnost. Ale proč rodina, která dala manželku budoucímu králi, jezdí taxíkem? Skvěle promyšlené PR! Aby byli blíže k obyčejným lidem. Aby se ti obyčejní lidi snáze ztotožnili s královskou rodinou, aby jim rostla popularita a tím i se snižovala nálada rušit monarchii. Prostě kvalitně odvedená práce.
A co s tím tady na rádiu? Co Britům závidím tak tu jejich hrdost k zemi. Tady je zájem o Česko pouze když se hraje hokej či fotbal, jinak je nám naše republika ukradená. Vlaječku České republiky jsem měl naposledy na prvního máje, potom pokud si vzpomínám, tak potom už nikdy. Ale můžeme si za to sami. Autorit svázaných s Českou republikou máme málo, skoro nikoho, politice, i té místní, je posazována hlava osla, co nic neumí a kývá na toho, kdo mu dává seno a vodu. A když už je někdo šikovný a známý a něco umí, tak to musí být gay a když není, tak určitě spí s nezletilými děvčátky.
No, co tedy závěrem? Jsme malá země, jedno takové předměstí v Číně, náladu máme pod psa. Ti nahoře se chovají, jako by tu byli naposled a ti dole si myslí, či doufají, že je brzo vystřídají. Chybí nám dobré zprávy, chybí nám důvody k drobným radostem a pozitivní pohled do budoucna. Britové se radují, narodil jsem jim budoucí král (sorry Ježíšku) a u nás zase prožívá své delirium Bartošová. Zprávy jsou business a je nám předkládáno, co my chceme a ne to, co mi potřebujeme. A chtělo by to něco pozitivního. Třeba že je teď ideální čas na sušení sena. A že opadávají ze sucha trnky? No bóže, z pití sa blbne a stojí to navíc peníze. A že tento víkend u nás sů hody? A že jsme měli stárky naposledy před dvaceti rukama? A to ještě súborové? A nač, šak ta naše jízda králů je světová a dědina nepotřebuje další čoro-moro, šak to stojí peníze a ty sů potřeba na jiné věci.
Tož ty královský juniore, měj sa, drž sa zatím mamy, pij mateřské mléko po litrech, Číňané ho ještě pijů v dospělosti, a potom už mosíš sám bojovat se světem. Si královské děcko, takže co jiným projde, tobě to dají sežrat aj s úrokama. Takže pivo jenom jedenáctku, nejvíc tři a potom dom za babků, co ve volných chvílách chodí strašit do panoptika hrůzy.  Tedy Charlesy, Diana byla kus, ale ta Camila, to tedy to není láska, to je úchylka!

2 názor názor | 25. července 2013 v 13:24 | Reagovat

Ruda z Ostravy zpívá pěsničku pro Adélku z Vlčnova, aby pomohl, protože je třeba moc peněz na tu její nemoc. Lidi posílají na účet aby pomohli. Ví někdo kolik je potřeba? Pro takové pacienty by měl být bezplatný zákrok samozřejmostí a nemuseli by se vypisovat výzvy na skládání ani žebrat po okolí. Daleko to s hospodařením ve zdravotniství na vrchu dotáhli!

3 básník básník | 9. srpna 2013 v 13:34 | Reagovat

Napadla mě báseň:

Tykala Antonína Dožínková
já bych Vás Vlčnovjani na dožínky vzal

kdybych nekydal na Vaši cestu a pole smradlavý čistírenský kal

ale, že jsem za to peníze vzal
proč bych se Vašim zdravým zabýval

těžké kovy, olovo a další co v kalu jsou, jsem tam přece nemíchal

jen jsem je do vaší půdy a pozemků promíchal

nevadí, že máte vesnickou čističku odpadních vod

mě přijde vrátit smrad a jedy do Vlčnova zpět vhod

proč bych Vlčnovjany na dožínky bral, škody hradil a ještě se omlouval
to radši zvolím z Vlčnova cval

a aby bylo jasné - nikdy jsem Vám netykal.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama