Jako má věřící svého zpovědníka, starosta obecní zpravodaj, Mařenka suchou vrbu u rybníka, tak já mám Rádio Ulambátar.


Deník Vlasty Polkovéj -ČÁST I. - červenec

25. září 2018 v 8:10 | Irena V. Knedlová |  Knihy
2. červenca - Začínám vylévat výlevy
V patnácti má člověk pořád co dělat. Škola, kámoši, rodina, trable, láska, detaily, čaj, rum, bum. Je mi patnáct a žiju v Podkopné Lhotě. To sice ve školním atlasu nenajdeš, ale jinak to má všecky výhody a nevýhody malé valašské dědinky. Někdy to tady úplně nepokrytě miluju a jindy bych nejradši odjela do Ubla.
Vtip. Aha. Tak dál.
Jmenuju se Vlastimila, takže mi tu každý říká Vlasto. Skončila mi škola (ta základní), začaly prázdniny a já si začínám psat deník. Kúpila jsem si ho dneska ve Sluškách. Je to sešit v tvrdých černých deskách s červeným hřbetem a rožkama. Ale to vidíš, ty, kdo to čteš.


Znám sa, nebudu sem psat denně, jak by sa slušelo a znám sa, takže to nebude ani spisovně. Ale protože to nebude stejně nikdo nikdy číst, tak možu napsat, co chcu. Třeba blitky a porno. Kurva a hovno. Napsané to ale nevypadá tak dobře, jak když to říká náš tata. "Tož kurva" je souhlas, "hovno" je zápor. Píšu to sem sice proto, že tyto listy patříja do tajného deníku, ale stejně tajně doufám, že to nekdy nekdo nekde vykope, objeví a přečte. Tak ať má přehled v terminologii.
Nuž nepředbíhajme!

Nevím moc, co mne čeká na střední, ale vím, že dnes večer bude bečka pod střešňů. Rozlučka se spolužákama. Beru špekáčky a kytaru. Myslím, že by nás měl byt plný počet a skládali jsme sa aj na baterky do kazeťáku, aby byl nejaký bigbít. Nebo jako Fun Factory - I wanna be with you, I wanna be with you baby...jéé bejbe. Doufám, že sa tam Bejbe ukáže. Mohl by. Vlastimilo, uklidni sa...ten má jiné priority - všetko v riti!

Jiné priority
je to v řiti
tak si nelži
Hello Kitty.

(přidat nákres kazeťáku + blbosti okolo)

Do sešitu s textama jsem nenapsala za poslední měsíc ani čárku. Štve mne to, ale potřebuju k tomu stres z písemky nebo nějaké vyhrocené scény s učitelem. Nic z toho teď není, takže ani Múz sa nedostavuje a chlastá u fotbalu v televizi oblečený akorát ve slipoch - ble. Ke mne přitom chodívá vždy elegantní a gothic šik. To pak jde psaní samo, když vám dýchá za krk takový Múz (dokreslit Múza).

Z Podkopky nás ide pět, sraz je v zastávce - klasika - a potom kole Křiváků k Vrtné věži. Cesta tam bude dobrá. Zpátky už bude adrenalín: tma, divočina, duchů rej. Hej, mne trefí! Já sa tak těším!

Konec zahálky. Zahálka je první podšívka hříchu. Idu balit.

3. červenca - Bečka
Ty vole, co to včera bylooo? Ha háááá
Já: "Evi, dáš si zelenú?"
Eva: "Nech čagan viset!"
Příští pátek znova a v sobotu na disko na Moravan - začíná to dobře, bejbe.
(Bejbe nebyl, ale neva).
Byly světlušky!

Oprava: Nejde sa nikde, protože mi to doma nedovolili. Zkusím si aspoň jeden víkendový večer zařídit. Diplomatickou cestou samozřejmě. Ale nevím. Jako zas chápu, je mi 15 a nemožu oficiálně pit onen nechvalně proslulý alkohol a túlat sa po nocách (strašidla, bosory, vodník u Kúskú pod splavem). Všeci víme, jak to je...

4. červenca - Melún
Prázdniny a melún k sobě neodmyslitelně patříja a já říkám: víc melúnú, víc prázdnin, víc melúnové šťávy na bradě a na rukách! Dnes po práci náš tata dovézl obrovský skoro sedmikilový, tak akorát zralý melún. Snědla jsem ho půlku, protože "po práci legraci".
Ale není život melúnův enom samý med a tralalačky. V životě melúnú nastávajú aj chvíle krušné.

Například takto:

Melúnové blues
Měl melún mnoho blúz
A zpíval o tom blues
Nevěďél, kterú dřív si má obléct.
Všecky měly špatný střih
Žádné místo pro jeho břich
Z této situace nedá sa utéct.
Svítí z nebe Velký vúz
Já zpívám melúnové blues
jak málo je na trhu kulatých blúz
Bundiček, šatů, gatí a blúz,
O tom všem zpívám smutné melúnové blues.

(v závěru procítěné sólo na fúkací harmoniku pochopitelně)

A byla jsem v Trnavě na kole za holkami, abychom probraly aktuální světové dění. Děcka, ale jako zpátky do Lhotky jsem to nemohla vůbec vyšlapat! Na těžký převod vůbec a na ten lehký mi připadá, že stojím na místě, a to už mi přijde rychlejší to kolo vést. Nejsu vůbec sportovní typ...ale cesta důle dědinú (důle dědinama) mne baví, jede to samo, zpívám si, zdravím pocestné, holaj duša. Ale ty návraty! Potrénuju a třeba sa to zlepčí.
Hepčí!
Je to pravda.

6. červenca - Hlášení místního rozhlasu
Na oběd kúsky s vajcama a salát. A když je salát je aj pazúrovica - zálivka z vypečeného špeku, vody, octa, soli a cukru, ve které si každý opláchne pazúry, když si nabírá salátové listy. Jedna plechová misa se salátem, druhá s kúskama a poďme. Všeci užice do ruky a z jednej mise. Dušička v péří.
Dnešní hodnocení oběda: De-li-ka-te-sa. Pět hvězdiček z pěti.

Z tlampačů nám odpoledňa zní: Tak přijíždí poslední kovboj, sombréro vmáčklé do čela, schvácená herka líně kráčí, jako by dál nést ho nechtěla...pak melodie utichá do ztracena a je jasné že přijte TO! Elektrické praskání, škrčání a už následuje legendami a pavučinami opředené hlášení místního rozhlasu:
"Vážení spoluobčané, dnes ve 14:30 hodin, přijede před obecní úřad soukromý podnikatel se širokou nabídkou textilu a bot. Zakoupit u něho možete trička, mikiny, ponožky do čísla 48, papuče a bermoudy. Konec hlášení."

BERMOUDY, čtete to dobře: fakt bermoudy!

Hit letošního léta!
A přiveze vám je "poslední kovboj".
Poslední kovboj v posledních bermoudách.
(nákres)

8. červenca - Tvrdě pracuji
Ne, opravdu nechodím enom kalit a zábavičky, kokotinky. Pracuji a vydělávám, protože nikdo neví, co všecko budu nutně potřebovat v mém příštím zlínském působišti, tak ať mám finanční rezervy. Navíc mne to ba ("ba" jakože "baví", kdybych jednoho dne byla stará a četla to a měla jiný slovník, než mám teď). Chodím na brigádu motat drátěnky na nádobí. Je to vlastně dost drsná práca. Ta nejdrsnější! Pro drsné ženy. Pro ženy drsné jak šmirgl papír. Pro ty, jejichž sliny obsahují kyselinu sírovou - pro mne. Nastřihám si z drátěné pančochy 30 cm dlúhé dílky. Mimochodem: takové drátěné pančochy nosili rytíři z lukovského hradu ve 14. století. No dobře, všichni se uklidníme: kecám. Ale všecko vypadá zajímavějc, když k tomu přidáte ty historické souvislosti. Popisuju tady názorně postup, protože třeba někdo neví, jak taková drátěnka vzniká. A vlastně sa to ani nikdy nedozví (ďábelský smích - he he he). Popojedem. Zatím jsme u stříhání a tím se dostáváme k základnímu nebezpečí jménem špona - podtrhuji dvakrát červeně. Kovová špona v patě nebo v palci znamená blaho, wellness a relaxaci. Doporučuje 5 ze 4 drsných žen. Když už známe svého úhlavního přítele šponu, můžeme se vrhnout do motání. Oba ustřižené konce heavymetalové punčochy smotáme, až se dotknou (romantici můžou použít výraz "políbí") a celou punčochu převrátíme. Vznikne tvar podobný Homerovým koblihám. A tím je naše náročné dílo úspěšně zhotoveno.

Umývání připečených brutvanů nechť započne!
Vstávám v 5:30 a dom chodím 14:30. Celý červenec. Jasné?

Neasi.

Tip na název písničky: Brutální brutvan (kresbička)

9. červenca - Lélo
Prší. Chtěla jsem jet na kole za cérkama do Trnavy, ale prší.

Prší jako prase
Prší jako voda
Říkáš si pohoda,
ale z hlavy kape

A tebe to neba
a tebe to studí
a tebe to budí
dneska jako včera.

Míváš aj lepší momenty Vlasti, vytrvaj!

10. červenca - Výlet na Buchlov
Dnes jsme byli s našima na Buchlově. Bylo to krásné, úchvatné a romantické. Hradní komnaty obsahovaly dvúhlavé prase v lihu, nákres člověka stiženého příjicí v posledním stádiu a korýtko na zvratky v jídelně. Delikátní. To mívám dycky chuť na dezert, když nekdo vedle mne zrovna bluje oběd. A ty pohledné výhledy! Že ani nedohlédneš! Chtěla bych tam přespat, chtěla bych sa v noci dívat z věže a vidět svítící města a dědiny pod sebú. Nebo byt starodávná středověká hradní panička a mět fešného rytířa, co by skládal písničky a zpíval by mi je do té letní buchlovské noci. Nosila bych korzet a dlúhé sukně. Moc sukní. To by sa rytířovi líbilo. Moc líbilo. Pak bych umřela ve 20 na mor nebo při porodu a nazdar babi!
Navíc Slovácko je úplně jiný kraj než ten náš, všecko sa tam zdá jednodušší. Je slunný a měkký. Meruňkový s velikým nebem. U nás nebe nikdy tak veliké néni, ukrajujú ho kopce, hory a stromy. Moravský jih mi přijde světlejší a veselejší, takže tam nikdy nemože doopravdicky strašit. Valašsko je krásné a hlavně drsně vtipné, ale také trochu bolavé, pochmurné a tajemné. Tmavé dřevěnice s bílýma pruhama a malučkýma okénkama nakřivo přilepené po kotároch mezi řadama černočerných tŕnú, jak kdyby říkaly: "My víme cosi, co ty eště nevíš. Zažily jsme věci, o kterých sa ti ani nezdá. A budeme ti to nafurt mlčky připomínat."
O to víc ale zalézá pod kožu. A kom sa dostane eště dál, až do srdca, ten je ztracený navěky.
Jak já.
Slovácké nářečí je přitom velice podobné našem. Zajímavé, že? Ano, vskutku. Navíc mám furt před očima jeden verš z knížky, co jsem dostala za účast na přírodovědné olympiádě (su trapný šprt). Knížka sa jmenuje Jezerní růže a píše sa tam: Slunný šohaj ze slovácké vsi. A to úplně odpovídá. Akorát jsem žádného takového eště nikdy naživo nepotkala. Zas mi představy předběhly realitu.

Bolíja mne z výletu nohy, protože nebyl enom hrad, ale aj zámek a park a smažák s hranolkama v Hradišti.

12. červenca - Zglýňání po večeroch
Dneska idu spat pozdě, protože sme opékali špekáčky a byla krásně teplá noc, takže nešlo jít hned dom. To má člověk pocit jak vlk, kterého přitahuje měsíc a on k něm hledí a zpívá mu svoju písničku. Doma sa svítilo v kuchyni a viděla jsem, jak mamka uklúzá hořticu a kečup do ledničky. Zglýňala sem kolem plotu, ožírala rybíz (kyselýýý, protože za šera neodhadneš zralosť) a z lesa jsem uslyšela sovu.
To je tak nezvyklý zážitek, že ani nevím, jak to pořádně popsat. Je v tom nejaká úcta nebo strach. Silný pocit, který jak kdyby nebyl ani z tehote světa. Navíc sa mi zazdálo, že v lesy nekdo chodí. Bylo už dost šero, ale jakési světlé záda sa mihly mezi stromama. Snáď né bosorka? Nebo sa kdosi vracál pozdě z hřibů? Včil večér? Čiré bláznovství! Tož co by to bylo jiného než bosorka? Byl přesně její čas. Dýchala sem zhluboka ten puch sena, na které zrovna padla rosa a zdálo sa mi, že zrazu bosorka stójí mezi nízkýma haluzama v kraji tomšovéj lúky, za ňú tmavý stín lesa, na hlavě jí sedí sova a obě mi přísně pravíja: "Běž už dom, cérko. Včil to máme na starosti my. Pakuj sa schovat."

Poslechla sem.

13. červenca - Pověsti
Čtu moc ráda valašské pověsti a všecky ty místa, o kterých sa tam vypravuje, mosím samozřejmě navštívit (tudíž mám dalších 10-20 roků co dělat). Po včerejším setkání se sovú a bosorkú sem do toho zas spadla po hlavě. Když si to tak skládám v hlavě, mám pocit, že to všecko dohromady dává smysl. Hory plné světélek a barsjakých bytostí. Když jsme byli vylezení navečer na Kopné a hleděli jsme z čúpka na Kamrlici, jak sa rožínajú světla po okolních kopcoch, připadalo mi, že ty hory kolem sú živé a pomrkávajú na nás. Ony opravdu živé sú, protože tam navrchu na pasekách pořáď žijú lidi. A podle všeckého ne enom lidi. Tady sa nebývá enom důle v dědinách. A když sa nekde bývá, tak sa tam aj vykládá a příběhuje a pohádkuje a lže a bájí a mudruje a klebetí a rozprávjá. A to sa mi líbí, že potom tady člověk néni nikdy osamělý, protože díky příběhom svůj kraj dobře znáš a víš, koho a co možeš za kterým kopcem čekat. Nemáš s kým mluvit? Ideš do lesa, hodíš to tam do placu a máš jistotu, že to slyšelo nekolik párů uší. Několik desítek párů? Možná jo, co možeme vědět? Možná je to tak, že kdo chce slyšet, slyší. Kdo chce vidět, vidí. Já vidím až moc. Nebo mi to tak připadá. Nekdy sa moja představivosť natolik splaší, že jasně vidím, jak po mne třeba strom natahuje pazúry, dlůhé, pokřivené ručiska. Nebo si nekdy navrchu na lavečce na Chovančáku přehrávám svoje smyšlené videa, ve kterých vidím, kdo všecko během týdňa přešel přes chovančákovú lúku. Hřibaři a zajíci nad ránem, srnci a myslivci navečer, divočáci v noci, v pátek večer děcka, co si udělajú oheň a pečů si špekáčky nebo enom rohlíky a chleby, milenci při západu slunka, samotáři (jak já) kdykoliv je to chytne a vytáhne z baráku. Také je zajímavé jít horama a nekoho slyšet zpívat, to sa mi také raz stalo a bylo to podobné, jak slyšet húkat sovu. Zkrátím to: chcu jít na čundr, chcu mět kámošku, která by se mnú šla...Se kterú bych sa mohla podělit o tu krásu, co tam navrchu v hoře je. Já věřím, že jednúc takovú mět budu. Černokněžníci mi ju donesú na létajícím plášti.

17. červenca - Moja smrť
Disko na Moravaně. DJ Pošťák a DJ Dolfa. Moc lidí. Moc zábavy. Byla sem veliká tanečnica. Dnes umírám. Ukončete moje trápení nekdo! Poslední ať zhasne. Ano, je to tak - bluju. Neumím pit. Člověk sa celý život učí.

18. červenca - Bystřička
Výlet na Bystřičku a procházka kolem vody. Tatovy historky o tom, jak tam chodívali na čundr přes Humenec a spali pod mostem v kravincoch (to zjistili až ráno za světla) a ve stodole na seně u Bušů. Slyšela sem to už stokrát, když si o tom tata vykládál se strýcem Pavlem, který sa toho podniku také účastnil. Zařekla sem sa, že to také raz udělám. Projdu pěšky celý svět! Tak ne, celú Moravu! Dobře no, celé Hostýnské vrchy! Tak jo, když dojdu do Kašavy do cukrárny bude to naprosto v pořádku. Ovšem až si seženu kumpány. Nebo radši kumdámy. Cestovat s chlapem je, jak jít s žebřem do hory. Pořekadlo je původně o ženských, ale mi to neva.

Vám to va? Mi ne. Mne to mine.

22. červenca - Když nepíšu
Deník ležal skoro celé dva dni na stole, chodila jsem kolem a neměla nejmenší chuť tam neco napsat. Přes týden sa neděje skoro nic. Vlastně děje, ale přijde mi malicherné takové věci zapisovat. Zavařování oharků (jasný důkaz okurkové sezóny), chození na hřiby na celé odpoledne, kde mne chvilkama přepadajú myšlenky, že tam zostanu. Jakože nafurt. Jakože v lesy. Že je tam přeca všecko potřebné a hlavně tam vůbec neubíhá čas. Potom vyjdu ze stínku na slunečnú lúku a všecek ten čas sa v jednéj vteřině nahromadí a vrátí sa do původní podoby. Celé dni po odpoledňách ty hřiby krájem a rozkládáme na sušéní. Protože kyselica je základ. Hlavně na Vánoce mosí byt. Přes to nejede vlak. Takže sa v létě snažíme. Také je třeba dobré kúpání na Všemině, když sa kolem nohy prosmýkne kapr, hladký a v zakalené vodě neviditelný - pištím jak pichlé sele, protože už dávno si představuju, že ve všeminské přehradě žije příšera z hlubin, veliká chobotnica s obrovským okem, která chapadlama dostane až do zátočiny ke břehu, kde sa chodím kúpat nejradši.

Možná bych si takové věci ráda po roce nebo dvúch přečetla. Asi to přehodnotím a budu sa snažit přispívat.
Odbočka: "přizpívat" - to je takový můj druh nahrávání, kdy z jednoho kazeťáku pustíte písničku a na druhém nahrávání a "přizpíváte k té písničce z prvního stroja nejakú tu novú pěknú linku. A pak si to pustíte a zjistíte, že ve svojí hlavě zpíváte jak Alanis Morissete, ale ve skutečnosti je to takový nejistý trapácký hlásek s přídechama, jak úchylák. Takto já vynalézám a trávím volné chvíle. O tomto víkendu nejdu nikde, budeme opékat doma, přijde Romana a tak. To mám ráda, budu hrát na kytaru a snažit sa prorazit v šoubyznysu u nás před chalupú.

23. červenca - Sama doma
Všeci dnes byli kdesi odjetí (zubaři a nákupy) a já sem sama hlídala hospodářství. Obula sem sa do toho a gruntovala, jak kdybych neznala bratra. Přitom ho moc dobře znám. Vzduchem létaly hesla jako:

Hadra na dlážku nejvěrnější přítel domu!
Utíráním prachu k světlejším parapetům!
Sněhobílá vana ještě nikoho nezabila!
Každý hajzl potřebuje svoju štětku!
Co odpadkový koš schvátí, to už nikdy nenavrátí!

A mnohé jiné. Šak je všeci moc dobře znáte. Shrnu všecky ty dnešní významné události krátkou výstižnou básní (když ide do tuhého, tak sa mi dycky splaší představivosť):

Když bluje pes

Když bluje pes,
co nažral sa trávy,
bluje aj kocúr,
už začíná dávit.
Většinú na chodník,
ať každý vidí,
co dneska žrali,
co nestrávili.
Řvu na ně: Kurvafix,
běžte do řiti,
potom to ukludím.
Šak sme enom lidi.


24. červenca - sobota, myslivecký táborák
Dnes ideme s našima hore na Širokú na myslivecký táborák. Když idu s našima, není nic problém. Peníze na pivo mi dajú, lístky do tomboly kúpíja, možu tam byt do konca a sami majú svoje kámoše a já sa nemosím na nic ohlédat. V tomto směru su velice dobře zaopatřená cérka. Akorát su velice zvědavá, jaká bude tentokrát hudební složka. Minule byl DJ Mára a to už ke konci jely na střídačku dvě písničky a volume bylo úplně nejvíc doprava, takže už jsme počúvali enom škrčání s náznakem Kabátů, ale to už je v této fázi každém jedno (enom urýpané Polčeně né, tá o tom samozřejmě mosí vypisovat litanie do svojeho tajného kritického žurnálu). Tata říkal, že tam včil má snáď byt živá kapela. Živí lidé s nástroji! Su zvědavá a očekávám, že protančím dvoje střevíce. Počasí nám přeje, tak hurá ukludit pokojík a do zahrádky vytrhat z rajčat a cibule travsko (po čem hovno, teho dycky naroste), ať večer možeme vyrazit.

25. červenca - neděla potem
Děcka, tož jako ano. Byla živá hudba. Ale ne tak živá, jak byste si představovali. Možná výraz polomrtvá nebo částečně neživá by sa hodil víc. S děckama jsem to nazvali Zombie music. A protože sa kapela jmenovala Pluto, tak sa dočkala aj přejmenování na "Vypluj to". Oba strýčci z Pluta už měli cosi za sebú a všecko hráli o polovicu pomalej, takže největší vypalovačka zněla jak rychlejší ploužák a u opravdických romanťáren už člověk na parketu vpodstatě stál a kýval sa možná tak účinkem větru.

"Jél sem toťkaj trolejbusem po Zlíně a jakýsi stařík městský plesnivý mi praví: "Prosímvás, pusťte mě, musím si odsednout, vy smrdíte potem!" a já mu pravím: "Šak já smrdím aj předtým!"
Strýc Lojza Mikulců zaséj perlíl na táboráku. Mosím nekteré jeho hněty zapsat pro příští generace.

Třeba Pavel vykládál, jak měl střevní chřipku (takové běžné debatní téma mezi námi děvčaty), všeci z toho hotoví, bečali sme smíchy a strýc úplně klidný začne vykládat: "Sem sa kdysi v sobotu kúpál, sedím v téj teplučkéj vodě. A cosi sa vám ve mne vnitřně hnulo, tož si pravím: prdnu si. Šak ba, hŕcl sem si a hneď teho bylo půl vany."
Potom začal probírat svoje kámoše, kterým říká "děcka z dědiny". Tak si tady říkajú lidi všeckých věkových kategorií. To sa mi líbí, je to pěkné, když sa lídi cítíja byt aj v takovém věku děckama.
Strýc to podal zhruba takto: "A toť Ruda Chovanců (šak víš kerý, nad obchodem, jak měl Vzor 59 - jeho robě sa říkalo Kulometnica - tá jak začala mlet, tož tu papulu nazavřela). My sme vám kdysi byli s Rudú oslavovat příchod jara. To je tady takový zvyk mezi nama ogarama dorostencama. A tož slavíme, slavíme. Myslím aj poštamprli sme si dali. Jednúc možná aj dvakráť a kdesi cosi, zrazu bylo pú třetí. A tož karé dóm. A Ruda sa ráno obudíl a mysím cosi špatného mosél večér sněst, protože ho cosi nadráplo a že snáď bude blut. Otevřél okno a že už začalo jaro, tož si neuvědomíl, že do oken přidělál síťky proti muchám. Měl to jak cezák, husté sa mu vrátilo zpátky do ložnice. To jedného aj nasere." Nejhorší je, že mám tolik fantazie, že jsem si to představila v živých barvách aj pachoch.
"Strýcu, poďte si s nama dat poštamprli."
"Jáj, děcka, nechte čagan viset!"
"Sedni si, ať ti nevisí. Toť máte."
"Och vy ludry! Kolik je vám vůbec roků? Sbírali ste aspoň trnky, že sa tady oháňáte tatovú gořalků? Ale šak baže si dám, co bych si nedál?"
"Co bysme nesbírali? Baže že sme sbírali! Každý sbíře."
"A to Vám eště řeknu, jak toť Karel dopadl. Jak si našel robu. Dobrú gořalku máš, vyřiď tatovi, že sa po neděli stavím. Viděli ste ju, né? Tu robu. Já sem ju ve Lhotce raz viděl. Načesaná, vyoblékaná, taká frajla. A v rukách takú malú pučičinu - šak hovno vím, jak sa praví takým malým plemeňom. Čičavy, či kýho šlaka.
"Čivavy, strýcu."
"Ale dajte pokoj, to sú psi nahovno." A tož potkám teho Karlsona minulý týdeň a ptám sa:
" Kde máš tu svoju Kleopatru? Tú Naděždu Stuartovnu?" A Karel hneď: "Tú sem ti mosél poslat do řiti, Lojzo. Tá její papuča uštěkaná mi překúsala dráty od televize aj od internetu. Já včil naladím tak hovno s rýžú. Chytám enom radiožurnál, když sa zadaří a je dobrý větr, tož to ani moc neškrčí."
On to nemá uzemněné, hňup. Všeckým si stěžuje, jak mu tá jeho hifi sústava škrčí."

Když si dal strýc další štamprlu, vyložil nám, jak sa mu zdá, že jejich kocúr Arnošt umí mluvit a už sa mu cosi pokúšál řéct, ale Maňa že jich vyrušila. A potom začál, jak majú u nich ve splavu hastrmana, že když ide přes most, vídává ze splavu natáhlé zelené ruky. Smíla sem sa s ostatníma a strýc nás poslal do řiti a šél za svojima dorostencama. Ano, smíla sem sa, ale už mi moc do smíchu nebylo. Uvědomila sem si, že sem ty ruky v jejich splavu také viděla, když sme sa kdysi za tmy vracali s našima od dědáků trnavských. Považovala sem to za halucinacu, za přetlak představ, za šeroslepost. Když to ale strýc Mikulců včil hodil do placu, trochu mi zatrnulo a ofúkl mne studený větr z Kopnéj. Náhoda? Nemyslím si. Měla sem husí kožu jak diabolky a trvalo další pivo, než sem sa teho svíravého pocitu zbavila.

A nebylo to rozhodně všecko, po cestě dom sa eště staly různé záhadné věci. Ale o tom napíšu zas až zítra, protože dnes už sa mi nechce a navíc, když si to pořádně promyslím a sesumíruju, bude sa to líp číst. Nakonec: je neděla a mosí jít na procházku do lesů.

26. červenca - Pondělí po komediálním a strašidelném táboráku
Z mysliveckého táboráku nás šlo asi 10, taková dobrá partyja. Po cestě jsem si zpívali písničku Co jste hasiči, protože její text je hrozně rebelský a každý si ho pamatuje. Anglické texty si nepamatujeme skoro nikdo a současná česká pop music nenabízí velice žádné békací písničky, kromě teda Wanastovek (ale ty nemá nikdo rád, kromě mne a Evy). Já mám ráda aj jiné české lidovky jako třeba Na Pankráci na malém vršíčku, Studentská halenka a Jaké je to hezké...je jich víc dobrých. Akorát to mosí byt naživo, protože pokud je to ze záznamu, je veškeré kúzlo pryč a je to enom trapas. Ideální doprovod je harmonika a do kolen mne dostává trubka. Sama su trubka, já vím.

O tych lidovkách nesmím mezi děckama mluvit, vlastně o tom nemluvím s nikým, to si akorát sama prožívám, když sa nekde vyskytne harmonikář a dobrá společnosť. No a nejvyšší level je samozřejmě valašská cimbálovka, ale to už zabíháme moooc daleko, to už sa ozývá úplně nejvnitřnější stříbrná hudební strunečka, která vede od mojeho srdca přes všecky kotáry a ráztoky, potoky a skaly až do hluboké minulosti a která mne pojí s tímto krajem jak vodítko psa s jeho pánem. A jak ju slyším, tak poslúchám a neodmlúvám.
Sem sa zas rozvášnila, ale moselo to ven.

Včil mosí jít ven ta další věc. Když jsme šli kolem vyhořelého baráku v horním konci, který stojí v kopci za potokem, všimli jsme si, že sa tam v jednom okně svítí. Ale ne normálně elektrickým světlem. Vypadalo to, že tam hoří svíčka a její plameň sa mihotá a na stěnách dělá obrazce. Zrovna byla půlnoc, takže zrazu zhasly pouliční lampy a všeci sa trochu lekli a otřepali. Napřeď sme všeci ztichli a cérky (včetně mne) šuškaly: Ježišmarja, poďme z tadyma pryč (konkrétně já jsem řekla "do prdele", protože jsem měla jakési to pivsko a potom bývám velice vulgární). Načež padaly návrhy, co by to mohlo byt. Zhruba v tomto pořadí zaznělo:
Beztak tam chodí vole Aleš hulit trávu, vy šulíní hlavy.
Beztak tam šuká starý Tuleň s chatařkama.
Beztak je tam pálenica, kokoti.
Šak tam sa svítívá každý týdeň dvakráť minimálně (no jasně, Zdeňo!)
A nakonec samozřejmě moselo byt:
Děcka, kurva, poďme sa tam podívat!
To mne natolik pobavilo, že sem vzala Evu a Lucu pod pažu a utěkaly jsme dúle dědinú a mluvily jsme o tom, který ogara je větší idiot (snáď poprvní jsme sa všecky shodly, že jak trnavjané tak lhocani sú všeci jednací hňupi). V zádoch sem cítila lechtání, jak kdyby sa po mne prútěnýma drápama natahovala tma a já sem jí stíhala na poslední chvilečku o milimetr utéct. Snažila jsem sa byt vtipná a dělat, jakože neznám strach, ale... Ať sa v barabizně dělo, co chtělo, ani k jednéj téj věci sem sa nechtěla připlantat (možná tak s Alešem pukat, to by sa eště dalo). Ale zlatý můj pokojík, zlaťučké moje peřiny, jak já vás miluju, jak já sa na Vás dycky těším!
Hneď zitra pojedu na kole do Trnavy za cérkama zjistit, co sa vlastně tej táborákovéj noci ve vyhořelém baráku semlelo a lesti tam ty paka vylízané opravdu šly nebo jim strach nedovolíl. Tipuju to druhé, protože hrdiňé sú tady všeci, ale většinú enom hubú.

27. červenca - Tak jak?
Trnavjanky bláznivé říkaly, že ogaři tam nakonec doopravdy šli. A prý snáď úplně všeci. První vlčí pravidlo: Ve smečce se loví snadněji. Divím sa třeba, že šel aj Pavel, protože ten mívá často strach z opuštěných budov. Mívá o nich sny. Co sny? Můry! Vím to, protože sa mi svěřil a je to můj občasný důvěrník (ale odsuď pocuď, všecko mu vyslepičit nemožu). Mám pocit, že není na ženské, ale sama to nepoznám a je mi to celkem jedno. Pavel má perfektně ujetý smysl pro humor, černý humor, humor černější než saze z našeho komína. Než saze ze stěn vyhořelého baráku, do kterého šli naši hrdinové. Sepíšu to jako příběh, protože to má potenciál. A pokud sa verze trnavských chlapečků bude lišit od mého sci-fi, tak to reklamujte u mého právníka prosím. Já dělám enom svoju prácu. Su terénní mystifikační pracovnica. Vypravování příběhů mne začíná víc a víc bavit. Když je dobré téma, ide to samo.

Barák nebyl zamklý, vniknutí šlo jednoduše a bez zábran. Enom klučka zostala viset a nevrátila sa do svojí původní pozice. Chvílu trvalo, než našli tu správnú místnosť. V chodbách sa ozývalo vrzání zrezlých plechů a skřípání dřeva. Nový plech má zvuk jak bůřka, rezavý zas jak tvrdý chleba pro králíky. S mobilem v ruce nahlédli do spodní místnosti, kde na ně z rámu blýskly smutné oči panenky Marie, která v růžách a rozmarýnoch stála a držala stráž nad manželskú postelů. Nejspíš varovala, aby si do zažlútlých pruhovaných duchen už nikdo nikdy nelehl. Ve vzduchu byla cítit staroba, plíseň a saze. Po schodoch bez zábradlí vyšli do patra. Dávali si bacha, aby sa co nejmíň dotýkali stěn a věcí, ale prachem a špinú obtěžkané pavučiny si je našly samy. Mluvili potichu. Šepoty sa v prázdné budově násobily.

Třísk! Sklo křáplo, jak když hodíš nevratnú flašku do zeleného kontoša. Nádech. Chvilka úplného ticha. Kolem futer už zahlédli probleskovat mihotavé světlo. Otevřeli a vešli dovnitřku. Na zemi stála svíčka, pod ňú osmihranná kachlička a kolem dokola kruh z písku. Vypadalo to, jak rituál. Jak zbytek tajemné mše na počest jiných Bohů než toho z trnavského kostela a lhotské kapličky. Pod oknem rozbité tmavě zelené sklo. Lahvově zelená lahev. Akorát, že tato byla od piva a ne od peprmintky. To, co slepila etiketa, držalo při sobě, ale vznikla z toho ligotavá mozaika. Kdyby visela na výstavě v muzeu, řekla bych, že je to zajímavé umění. Na zemi v prázdné špinavé barabizně z toho šel strach. V místnosti nebylo jináč skoro nic. Letitá prochcaná pruhovaná madračka s potahovanýma knoflíkama, pavučiny, myší hovna, pavučiny, prosklený sekretář zasněžený černým prachem, kuní hovna, záclonky z pavučin a válečky na olúpaných zďách. Jo a pavučiny.
Na pootevřeném okně sa pohupovala opravdická zahnědlá záclona a okno bylo pootevřené. Ruku byste tam prostrčili, ale hlavu už ne.
"Mosela sem vlézt kočka nebo kuna a shodit to. Okno je hen zapříté kusem dřeva, průvanem to určitě nebylo," ozval sa Jura. "Ale kdo tu mohl zapálit svíčku?" Dupl na plamének a zhaslo sa. Z oken sa staly světlé obdélníky.
"Měls řéct, že to sfúkneš kurvavole, bych si rožl." Ogaři jeden přes druhého nadávali Jurovi, rožínali mobily a otáčali sa ke dveřám.
"Nic. Idem, ne?"
"Jo."
Důle pod schodama zarachotily rezavé plechy. Všeci ztichli a natahovali uši do smradlavé tmy.
Objevilo sa veliké kulaté světlo baterky, které v prachu budovy vytvořilo kužel. Nikdo ani nedutal. Baterka sa pohybovala napřeď po zemi, ale potom sa jedným rychlým pohybem obrátila navrch na schody. Odvracali hlavy a mžúrali očama proti ostrém světlu.
"Kolik Vás tam je, kurva? Vypadněte! Okamžitě!" zařvalo baterkové světlo nakřáplým hlasem.

"Nesviťte nám do očí aspoň! Sa na tych schodoch zabijem, kua."
"Nevymýšlaj si ty dacane a polez důle nebo ťa přetáhnu čaganem, že ťa vlastní mama nepozná! Hovno tu máte co dělat!" Baterka měla hlas strýca Tomšového a posunula sa ze schodiště zas zpátky ke vchodu. Ogaři vylézli ven.

"Ty si tu také Ondrášu? Šak počkaj, já to všecko zítra povykládám tatovi, jak po nocách šáříte po ruinách. Ste sa tam mohli zlámat všeci." Baterka zhasla a strýc Tomšů dostal tvar starého shrbeného staříčka. V jednej ruce s čaganem a v druhej s baterků. Na nohách gumáky, tmavé gatě, bílů košulu a zaplů oblekovů vestičku. Vypadal, jak přízrak čarovného staříčka, který omylem přišél ze staréj doby. Ale byl opravdický a opravdicky nasraný. Ondra, který svojeho dědu poznal hneď po prvním slově, mu klidným hlasem řekl:
"Hořela tam svíčka a nikdo u ní nebyl. Měli sme to jako nechat vyhořet?"
"V řiti svíčka..." Strýc Tomšú počkal, až vyleze poslední ogara a přivřel dveři. "Zítra tam dám zámek, už teho mám až po krk." Frflál si pod fúsama děda. "Všeci si sem lozíja, jak kdyby to bylo jejich. Enom problémy sú s takú kučú."

"Šak sa tam běž podívat, dědo. Nechali sme všecko tak, jak sme to našli. Akoráť plameň sme sfúkli." Snažil sa Ondra vysvětlit dědovi, že nešli do baráku bůhzdarma.

"Pakujte všeci dom a už nechcu čut ani popel."

Ostatní už sa ani neotočili a štrádovali si to důle dědinú, každý do svojeho. Trnavjani si v tújách u dolní zastávky vyzvedli svoju flašku, aby jim to do Trnavy lepší utéklo, a z kopca u velikej březe bylo slyšet hlase posledních táborákových hostú, kteří sa znavení a ušlí také vracali pomály dom.

29. červenca - Vybuřuje
Byl srpnový večer a v dědině panoval neklid. Slépky nervózně pobíhaly, bažky pobekávaly a lidi sa dívali hore na nebe, protože v televizních novinách říkali, že východ Moravy zasáhnú navečér a v noci silné búřky. Korýtka z rýn byly otevřené do prázdných plechových beček, aby bylo zasej čím zalévat zahrádky a vzduch už sa dal dýchat enom s velikým sebezapřením. Z ničeho nic sa zdvihl větr, nebe v jednom momentě zčernalo a živly započaly své rejdy. Přesně tak, jak to mám ráda. Bílá stěna déšťa sa rychlo přibližovala a postupně do mléčného hávu balila všeminskú kolibu, trnavsků Drchaňu, Drábkův vrch, vtrhla pode Lhotku a nakonec bez klepání aj do dědiny. Těšila sem sa na blesky a na déšť, tak jsem šla ven na verandu do závětří a sedla si na prah. Ať to mám celé jak na plátně kina. Bylo to čarokrásné a už sem sa viděla, jak sa dneskaj v noci dobře vyspím. Jak déšť a elektrika umyjú a vyčistíja zaprášený vzduch. Jak sa krajina osprchuje a vydechne si. A ráno v mlhovém župánku bude snídat zlatý sluneční koláček.

Přišly blesky a veliké dunivé hromy, přišly v tej sile, která udělá pořádek, ale neposhazuje zbytečně nadějné trnky. Enom psinky, ale ty by stejně popadaly samy. No a porostú mi hřiby! Dušička v péří.

Ale co mi přišlo divné a čeho jsem si dřív nikdy nevšimla bylo hučání, které sa ozývalo z kopca nad Šufanama. Neznělo to jak ohýbání korun stromů nebo silné šumění haluzí. Byl to táhlý zvuk, co sa ozývál jak meluzína v komíně, ale hluboce a temně. Možná už jsem to kdysi v minulosti čula, ale nebyla sem si jistá. Dnes to znělo velice naléhavě, silně a strašidelně.

30. červenca - Kolo
Opět na kole v Trnavě. Trénuju, ale zatím to nevede vůbec nikde. Pot, krev, slzy, křeče v lýtkách, krátký dech a potupné vedení kola pode Lhotků pokračuje.

Ale!

Po cestě jsem potkala Michala, jednoho z aktérů vniknutí do shořené vilky a ten mi řekl, že možná v tom ostatní viděli nejaký tajemný čarodějný rituál, ale on jako aktivní trnavský hasič měl spíš pocit, že svíčka byla dobře naaranžovaná a zajištěná tak, aby nic napodpálila, aj kdyby dohořela až do konca a nikdo ju za celú noc nepřišel zhasnút. Kachlička ze spodní strany posichrovaná kruhem písku, všecky věci odtáhnuté, co nejdál ke zdi. Na stropě v prostředku místnosti si všiml ometených pavučin.

Zajímavý postřeh. Takto bych nad tím asi nikdy nepřemýšlela. Ale dávalo to smysl hlavně v souvislosti s táborákem. Po cestě z Moravanu projde při táborákovej noci veliké množství lidí a nekdo si určitě všimne. Jak kdyby to bylo nachystané na nalákání a vystrašéní nekoho. Ale koho? Nás? Nebo jiných lidí? A to húkání včera za búřky? Nebylo to něco podobného? Co sa to tady ve Lhotce jako děje?


Zdroj: https://nech-cagan-viset.webnode.cz/
 


Komentáře

1 tvs tvs | 25. září 2018 v 10:41 | Reagovat

16ti letého Afgánce ubodal jiný afgánec.
Stalo se tak na dětském hřišti v obci u rakůského  Lince v pondělí 18 hod večer. Nebohý hoch zůstal ležet v té bedně s pískem, kde si tak rád hrával.

Pachatel utekl, ale později byl zajištěn, jednalo se rovněž o 16ti letého afgánského sirotka. Opět se potvrdilo, že pro sirotky nemá život člověka žádnou cenu. https://www.krone.at/1777437

Patříja takové příspěvky sem do diskuze rádia? Ano patříja. Vlčnovjané v jednom šiku volili za prezidenta vítače uprchlíků Drahoše. V minulých prezidentských volbách pro změnu Fischera - mojžíška, který byl v dozočí radě Romea. Což je organizace známá svojím štvaním proti pracujůcím bělochom, tzn aj Vlčnovjanom.
Proto by bylo dobře aby Vlčnov dopředu poznal ten západní svět pí.Šojdrové (KDU ČSL), která má ve Vlčnově také svoje stůpence.

2 patříja patříja | 25. září 2018 v 16:05 | Reagovat

Takové příspěvky sem určitě patříja.
Šojdrová nedělá nic jiného, než že mluví za ty, co jí pomohli do do Bruselu. Díky nim má pěkně nahrabané a občan ju nezajímá navíc když sa najde dostatek takových, co ju zvolija zas.

3 ... ... | 26. září 2018 v 6:32 | Reagovat

Nedávno se tu o něm diskutovalo.

https://www.novinky.cz/kultura/484377-zemrel-herec-milan-simacek-znamy-z-cernych-baronu.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama